Marie Zemánková: Tělu musíme naslouchat, jinak přijde problém

Jste fyzioterapeutka, dlouho jste vedla vlastní ordinaci, čím to, že jste časem pozornost zaměřila právě na záda? 

Za vším hledejte vlastní zkušenost. Když mi bylo čtyřicet, záda mi úplně zkolabovala. Nemohla jsem chodit ani ležet, nemohla jsem nic, jen jsem myslela na bolest. Vůbec jsem nevěděla, co mám dělat. Nikdo to nevěděl. Lékaři mi řekli, že mi nic není, že musím cvičit, aby se mi záda zpevnila. 

Bolest vám dělala potíže dlouhodobě? Nejspíš se neobjevila ze dne na den.  

Pobolívala mě asi od pětadvaceti let. Mám šest dětí, všechny jsem je odnosila, k tomu péče o domácnost a vlastní ordinace. Ta zátěž se na mně podepsala, vybrala si svou daň. Hotový zádový kolaps. To se vážně nedá říct jinak. 

Co jste tedy dělala? 

Věděla jsem, že to tak nemůže zůstat, že takhle nejde existovat. Polykala jsem po hrstech léky na bolest, chodila jsem pořád na infuze. Hledala jsem všemožná řešení, takže když mě jednou kamarádka pozvala na jógu, šla jsem. Třebaže jsem jí řekla, že jóga je sotva něco, co mě může zajímat. Byla jsem tou bolestí vyloženě paralyzovaná. 

Ale nakonec jste šla. 

Byla jsem na lekci podle Iyengara a naprosto mě to uchvátilo. Nakoupila jsem si literaturu a pustila se do studia. Zvolila jsem si cviky, které mi pomáhaly, cvičila jsem poctivě každý den hodinu a po půl roce jsem konečně cítila úlevu. 

Pak jste se rozhodla založit Školu zad? 

Postupně to tak nějak vyplynulo. Chtěla jsem nějak předávat vše, co jsem se naučila a co mi pomohlo. Když jsem to zvládla já, tak to zvládnou i ostatní. Říkala jsem si, že když se lidé ve firmách učí chovat asertivně, proč by se nemohli učit, jak se chovat k vlastnímu tělu? Bolest zad trápí osmdesát procent dospělé populace. Taková je statistika. Paradoxně právě proto spousta lidí bolest v zádech neřeší, mávne nad ní rukou, protože záda přece bolí všechny, že to je normální. Mně to tedy rozhodně normální nepřijde. To přece musí být něco špatně. 

Co to podle vás je? To “něco špatně”? 

Předně špatně chápeme tělo. Bereme jej jako nějaký stroj, který jede celý den, večer se vypne a ráno může zase fungovat. Ale takhle to nefunguje. Tělo má své potřeby, kterým musíme umět naslouchat, jinak přijde problém. Nejsme předurčení k tomu, aby nás záda bolela. Od toho je nemáme. Bohužel se pak lidé často motají v kruhu, vědí, že je potřeba bolest řešit, ale řešení nemohou najít, protože neví jak a nikdo jim to neporadí. 

Takže učíte klienty “naslouchat”? 

Dá se to tak říct. Učím, jak se k tělu chovat, jak s ním pracovat, jak zacházet s bolestí. Ale pozor. Já sice dodám vědomosti a rady, ale každý se musí postavit sám za sebe. Když někdo přijde na kurz a z toho, co mu předám, se nepoučí a nic nezmění, nebudou mu mé zkušenosti samozřejmě k ničemu. 

Váš nové akreditované kurzy se zaměřují na lidi v pomáhajících profesích. Co vás přimělo kurzy otevřít? 

Nechci, aby to znělo zbytečně pateticky, ale jsem ráda za lidi, kteří pomáhají a chci pomoct na oplátku já jim. Zdravotní sestry, osobní asistenti a obecně lidi v sociálních službách jsou v drtivé většině přetížení, doslova dřou v zaměstnání a pak je ještě čeká práce doma. S tím jim samozřejmě nepomůžu, ale mohu jim poradit, jak si práci ulehčit, jak třeba správně manipulovat s pacientem, aby si neublížili. Záměrně jsem zařadila i relaxaci, protože ti lidé na sebe zpravidla nemají čas. Než mi zkolabovala záda a musela jsem si čas udělat, abych mohla hodinu denně cvičit, byla jsem na tom stejně. 

Takže se klienty snažíte přimět, aby si čas na sebe udělali? 

A víte, že se o to ani nemusím moc snažit? Cení si toho, že se prozměnu někdo věnuje jim a patří mezi mé nejlepší studenty. Je to pak znát na celkové atmosféře, pracuje se mi s nimi moc dobře. Třeba studijní materiály, které jsem ke kurzu vytvořila, si čtou opravdu pečlivě. 

A co třeba zrovna teď čtete vy? Podělíte se na závěr? 

Právě teď Labyrint pohybu od profesora Koláře. To je neskutečně zajímavé čtení. Po letech fyzioterapeutické teorie a praxe se stále dozvídám nové věci. Je to nekonečný proces, ale pořád mě to baví.